A najednou jsou všichni pryč

Jo,tak je to vždycky. Ale vy vlastně nevíte o co jde že? Tak já to zkrátím, stejně většina lidí neví,jak to u nás chodí...

Maminka je naštvaná...Teda vlastně ona ne, ale všichni ostatní jsou teď kvůli ní smutní. Já, ségra aj tatínek. Dřív jsem chodila na net, kde byl vždycky někdo, kdo mi od samoty a smutku pomohl, ale dneska tu není vůbec nikdo. Ani jeden z těch malých ale moc milých blázínků, kteří mi za každé situace dokážou vyvořit úsměv na tváři.... Jo jsou to Ti, kterým se říká přátelé. Já vím,že mě neopustili, ale bohužel teď nějak necítím, že by byli se mnou.(Vlastně nemůžu ani mluvit o všech, jsou lidé, které zase nechci otravovat svými problémy.)

Nemůžu jim teď říct, jak se cítím, protože nejsou nikde, kde by mě mohli slyšet. Tohle se mi u počítače stalo poprvé, dřív tu prostě vždycky někdo byl, ale dnes jsem tu zůstala sama a až potom (tak pozdě) jsem si vzpoměla na Boha, na přítele,který je vždycky na blízku. Slzy mi nějak najednou přestaly stékat po tvářích a v mém těle se zase rozhostil klid. Jenže ne tak úplně. Protože ve vedlejším pokoji mi stejným (možná ještě horším) způsobem slzí sestřička. Ona nemá takové štěstí jako já, ona Ježíše nepoznala. Ptáte se, proč jsem jí ho neukázala? Nemůžu, neumím lidem ukazovat to, co mě dělá strašně šťastnou. Navíc jsou lidi, u kterých se bojím reakce. A pak jsou lidi, které si myslím že znám, jak by se chovali, kdybych jim začala vyprávět o Ježíši. Sestřička patří do té třetí skupiny. Jednou jsme jely vlakem a ona se za mě snad i styděla, protože jsem si četla v Bibli, tak mě jen napadá, jak by se asi tvářila, kdybych jí teď začala povídat o tom, jak mi Ježíš moc pomáhá v životě...