Neodkládej...

Dneska jsem si uvědomila, že mi v mailu stále straší dva nepřečtené maily. Nevím jestli to někdo znáte, ale jsou to takové ty krásné maily, jak na ně zrovna nemáte čas a řeknete si, zítra to pošlu, pak potom to pošlu a tak to pokračuje...

Nějak jsem si to neuvědomovala, ale dnes jsem si na ně vzpoměla a koukala jsem, že už ani nejsou na první stránce. Nechala jsem je odsunout na někdy, na neurčito.

Takhle poslední dobou utíkám od svých problémů. Odložím rozhodování na později, na další den, pak na další a nakonec na ně zapomenu. Ale shodou okolností se objevili lidé, kteří mi je (možná nechtěně) připoměli. Měla bych být ráda, dali mi možnost se k nim znovu vrátit, ale já byla smutná z toho, že nad nimi musím přemýšlet, že se k nim musím zase vracet a opět jsem je odsunula do pozadí. Vím, že jsem líná, ale nechci je řešit. Možná se jen bojím výsledku, že je vyřeším špatně a dopadne to tak, jak nechci. Ale jedno vím, něchci je řešit.

Moje probémy jsou jako ty dva maily, jsou přečtené, ale přesto označené za nepřečtené. Jako bych je nikdy neviděla, nečetla. Ale vím, že tam jsou, jen se k nim nechci vracet.

A proč to píšu? Možná abych si sama uvědomila, že rozhodnout se budu muset bez ohledu na to, jak dlouho to budu odkládat. V to, že uvěřím jsem se taky musela rozhodnout a teď vidím, jak moc dobré rozhodnutí to bylo.

Neměly bychom mít strach z toho co se stane, vždyť máme tu nejlepší Oporu, kterou jsme mohli kdy v životě mít...

---

Mám zase pocit, že to je celé nějaké nesouvislé. Neumím psát souvislé texty a udržet si jednu myšlenku během psaní, tak doufám, že se z toho dalo něco pochopit :-)