Před dveřmi kostela

Původně jsem chtěla napsat za dveřmi kostela, ale to opravdu nevystihuje to, co jsem prožila. Nevím, jestli to všichni víte, ale ve Stodě(tady) se v kostele moc neukážu. Mám pro to takový důvod, možná o něm někdo víte, možná Vám to někdy všem objasním. Takže moje návštěvy zdejšího kostela se omezují na půlnoční, na dobu, kdy jsou rodiče někde v tahu a když tam jsou koncerty. Proto ani nějak nezjišťuju, kdy jsou bohoslužby, aby mi nemuselo být líto, že na nich nejsem. Ale včera, na bílou sobotu, to bylo trochu jinak.

Bylo něco málo po sedmé hodině a já jsem vyrazila na jednu návštěvu. Jako vždycky jsem procházela kolem kostela, ale v tom mě zarazilo, že se všude v kostele svítí a dveře byly otevřené. Neodolala jsem, a vešla jsem mezi dveře (v kostele jsou dvoje dveře a ty druhé jsou zavřené, ale je přes ně slyšet). Hrozně moc se mi chtělo jít dovnitř a poslouchat, ale na druhou stranu jsem věděla, že jsem slíbila jedné osobě, že za ní přijdu. Stála jsem mezi dveřmi a poslouchala čtení o stvoření země. Během čtení si mě pár lidí ta těma prosklenýma dveřma všimlo, a vesměs na mě nechápavě koukali. Také ale kolem kostela procházeli dva člověcí a dívali se na mě. Bylo od nich slyšet:"No jo, oni jsou vlastně Velikonoce". Vypadali, jako by si to právě uvědomili, ale šli dál.

Čtení skončilo a začalo se zpívat. Počkala jsem do skončení písně a pak jsem se vytratila z prostor kostela. Jak strašně se mi nechtělo, ale věděla jsem, že bych měla dodržet slib a jít na návštěvu. Celou cestu jsem ale stejně přemýšlela o tom, že jsem tam měla a chtěla zůstat. Doufala jsem, marně jsem doufala, že by tam mohli být ještě až se budu vracet, ale nebyli. Kostel byl temný, nesvítilo tam ani světélko a bytelné dveře byly pevně zavřené...

Tak mě napadá, jak je dobře, že Bůhmá pro nás otevřeno vždy, stále očekává, kdy se uchýlíme do Jeho náruče. A my bychom mu nikdy neměly zavřít své srdce...