Každý rozhodně máme svůj vlastní způsob, jak se vyrovnat se vztekem. Myslím, že není člověk, který by občas nepocítil vztek a pokud je, chtěla bych ho poznat.
Pokud budu mluvit za sebe, vystřídala jsem už hafo různých způsobů jak na vztek. Ten nejlepší -nerozčilovat-však znám jen teoreticky. Vždycky sjem to chtěla umět, nerozčílit se za žádných okolností, občas to i nedám najevo, ale abych mohla říct, že nejsem naštvaná, to fakt nemůžu. Když bych měla vyjmenovat jen některé způsoby moje proti vzteku začala bych pláčem. Když jsem byla opravdu ještě dítě, jako naštvaná jsem plakala. Jak jsem rostla, začala jsem nadávat, pak házet věci kolem sebe popřípadě se prát se sestřičkou...
Když mi bylo čtrnáct, ve vzteku jsem byla dost nepříjemná na člověka, kamaráda, na kterém mi moc záleží. Tenkrát jsem si řekla, že přeci nechci ubližovat lidem kolem mě a že se nemohu jen vymlouvat na to, že jsem byla naštvaná a ve vzteku jsem to nemyslela tak, jak jsem řekla. A tak přicházely další způsoby a první u nich byl lítost. Začala jsem se litovat, jaký jsem chudáček, že mě nikdo nemá rád... A pomalu jsem tomu začínala věřit. "Nikdo Tě nemá rád, nikomu na Tobě nezáleží..." Ale teď vím, že to není pravda, vůbec to není pravda!
Když i lítost vypadla ze "seznamu možností" začala jsem "jednoduše" mlátit hlavou o zem (o zeď ne, protože v našem strašném nepořádku v pokoji jsem se tam ani nemohla dostat). Zjišťovala jsem, že mi pak je docela i líp. Jeden kamarád mi nedávno řekl, že bolest produkuje endorfiny - nevím co je na tom pravdy a ani to už nechci zkoušet.
A pak, pak jsem uvěřila... Zjistila jsem, že na světě vážně nejsem sama a že není pravda, že mě nikdo nemá rád. A když jsem byla naštvaná, seděla jsem tiše v koutku a četla si Bibli nebo se modlila. Ale ani to bohužel moc nezabíralo, myšlenky mi totiž samovolně utíkaly někam úplně jinam, někam, kam jsem nechtěla. A tak jsem se pídila po nějakém jiném způsobu.
Ten poslední, jsem našla vlastně náhodou. Doma máme takový krásný oranžový závěs s kytičkama a právě ty kytičky jsem začala počítat. Zjistila jsem, že je to jeden z nejlepších způsobů, jak se uklidnit a tak dnes, když jsem vyšla na zahradu naštvaná, lehla jsem si do houspačky a koukala na zem - hledala jsem čtyřlístky. Hlava se mi zaplnila přemýšlením o tom, kolik lístků a kolik stonků vidím a za pár minut jsem ani nevěděla, co mě naštvalo.
Asi Vám bude jasné, že jsem nenašla ani jeden. Nevím, jestli věříte tomu, že nosí štěstí, ale jestli ano, je to s nimi stejné jako se štěstím: Čím víc se hledá, tím míň se nachází...
Když jste viděli název, možná jste mysleli, že budu psát o něčem úplně jiném. I když je to možná naprosto nezajímavý, já budu ráda, že si to sama budu moct někdy přečíst...
O svém pradědovi jsem slyšel, že když byl naštvaný, vzal sekyru a šel štípat dříví.<br />
My doma dříví nemáme, ale když mě posedne nějaký déletrvající hněv (prudký a nárazový se obvykle vybije nějakou málo ušlechtilou cestou) a nechce odejít, převleču se a jdu si zaběhat - pár kilometrů lesem zatím vždycky fungovalo dost spolehlivě. Jinak lesní běh pomáhá i na jiné věci, např. na deprese.
Mám úplně stejný lék proti vzteku a smutku jako Dromedar - běh:-). A vůbec nic na tom nezměnilo, že jsem postupem let začal běhat závodně. Když jsem se v sobotu cítil pod psa, skoro dvě hodiny jsem bloumal v lesích za Prahou a nohy mě úplně nádherně bolely;-).<br />
rob: Voranžovej závěs skutečně přímo vyvolává dojem ošklivosti. Ale závěs oranžový, to je jiná písnička:-).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.