Dneska jsem měla možnost přijet domů už v jednu hodinu. Všechno mi to celkem vycházelo, profesorka mě pustila o pár minut dřív a všechno jsem mohla stihnout. Ale nestihla jsem...
Půl hodinky jsem chodila kolem jižního (nadraží v Plzni) a ptala jsem se Boha, proč nechtěl, abych ten vlak stihla.
Ale sluníčko svítilo a hřálo, tak mě pochmurná nálada celkem i přešla. Využila jsem ten čas k přemýšlení a k modlitbě. Potom jsem ještě stála před budovou nádraží, "vyhřívala se" a přemýšlela o všech chválách, které mě napadly.
Asi za deset minut přijel vlak od Domažlic, prostě ze směru mé cesty. Nijak jsem si ho moc nevšímala, když tu se najednou začali lidé hrnout z nádraží ven a já spatřila jednu známou tvář. "Ahoooj" řekla mi Lída s úsměvem a tak jsme si takových patnáct minut povídaly, než jsme se rozloučily. Protože se moc nepotkáváme, povídali jsme o všem možném a bylo to moc příjemné. Přála bych Vám potkávat nějaké takové sluníčko, které Vám najednou vyžene všechny chmury z hlavy třeba i jediným ahoooj!
Když Liduška odešla, a já šla pomalu po schodech dolů na nástupiště, vzpoměla jsem si, jak jsem se ptala: "Proč mi Pane ujel vlak? Copak jsi ho nemohl o minutu zdržet?" V tu chvíli jsem pochopila, jak moc mě potěšilo potkat tuhle milou osůbku a chvíli se smát opravdu od srdce. Mohla jsem Pánu jen děkovat, že se tolik stará, aby mi úsměv nemusel zmizet z tváře, a že mi dává najevo, jak moc nevyzpytatelné Jeho cesty jsou...
jejku, jak já tvému příspěvku rozumím :)...vnímám to každý den, jak je každý okamžik s Panem velký dar a hlavně někdy pořádně nečekaný :) a plný překvapení :)
Ano, cesty Páně jsou nevypočitatelné:). Já osobně už jsem dávno pochopil, že vše má svůj význam:)...
Zázraky se dějou pořád, :) jen si jich víc všímat. :))
to je moc pekný článek! :)
Připojuji se ke kladnému hodnocení článku! Mnohdy jsou ty malé, denní zkušenosti, na které třeba i brzy zapomeneme, cennější, než obrovské a nezapomenutelné události!Díky za Tvůj článek.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.